Rozhovor: Julie Vrabelová- žena za fotoaparátem

Julie Vrabelová je mladá cílevědomá fotografka, která byla, jak se říká, ve správný čas na správném místě. Dělá práci, která se stala její vášní a kterou jí mnozí můžou závidět.

Jak jste se k takové práci dostala?

Při bakalářském studiu mě uchvátila myšlenka studovat filmovou produkci a v budoucnu se stát producentem filmů. Můj bývalý přítel mne tehdy seznámil s producentem Adamem Dvořákem, který tou dobou připravoval film Lidice. V rámci našich rozhovorů, kdy jsem se snažila zjistit co nejvíce informaci o produkci, jsem se ho zeptala, zda by bylo možné, něco dělat na jeho filmu. Nikdy dřív mne nenapadlo, že bych mohla dělat právě filmovou fotografku.  Adam Dvořák věděl, že už nějakou dobu fotím, a to byl zřejmě důvod, proč mi nabídl být fotografem tohoto filmu. Tato pro mě nečekaná a překvapivá nabídka mě natolik nadchla, že i když jsem vůbec netušila, co taková profese obnáší, přesto jsem neváhala a šla jsem do toho.

Jednou trval natáčecí den 22 hodin. Bylo to neskutečně dlouhých 22 hodin v zimě,  také během noci, u řeky, v mínus 20 stupních.

Byl to váš sen – chtěla jste do budoucna dělat něco takového?

Ne. Po práci na Lidicích se jím stal.

Vůbec by mne nenapadlo něco takového dělat. Ani jsem nevěděla, že tato profese existuje. Focením jsem žila, ale pořád jsem šla trochu praktičtějším směrem. A hned první den natáčení jsem věděla, že tohle mě baví, a že filmové focení je to, čemu se chci vážně věnovat. Stalo se to pro mě vášní. To, že pak moji práci ocenili i ostatní, podpořilo moje další kroky k tomu, abych na sobě začala pracovat a získala další práci – to už byl další boj.

Co si pod pojmem focení filmu představit? Fotíte, když se natáčí nebo i o přestávkách nějaké nečekané záběry?

Fotky, které na natáčení vzniknou, jsou určeny pro propagaci filmu. Většina fotek jsou tedy přímo z příběhu, který se natáčí. Pak ještě vznikají reportážní fotky – režisér, kameraman, režisér s herci v pracovním procesu.

Fotím jak během natáčení, tak i během zkoušek. Hledám si, co by podle mě mohlo být zajímavé nebo vystihuje danou scénu. Je potřeba neustále dávat pozor a být připravena. Ale každý pracuje jinak.

Jak dlouho takové focení jednoho filmu trvá a jak to celé probíhá?

To je film od filmu. Hlavně záleží na rozpočtu snímku. Je to různorodé. Můžu být na natáčení celou dobu, což není úplně běžné. Někdy jsem na natáčení polovinu natáčecích dnů jindy třetinu a někdy jen, když se točí nějaký neopakovatelný záběr třeba výbuch, únos, či jiná podobná neobvyklá scéna.

Můj pracovní den vypadá následovně:  odvezou mě na natáčení, proběhne filmová snídaně (ta může být kdykoli během dne, podle toho, jaká je v daný den směna), pak se začne připravovat scéna. Já sleduji zkoušky a už v průběhu fotím, abych zjistila, jak se mi budou pohybovat herci, zda objektiv, který jsem si vybrala je vyhovující, apod. Pokud se zkouší víckrát, fotím si už fotky, které jsem si během předcházejících zkoušek v hlavě sestavila, zkomponovala. Pokud se však jedná o dobový film, mám více času na přípravu, protože tyto fotky ze zkoušek je možné použít pouze jako reportážní. Vše se dolaďuje postupně, až k ostrému záběru. Tak to jde celý den. No, a když se daří, pak skončíme podle plánu. Někdy se, ale může stát, že skončíme až o několik hodin později. Běžná směna je dvanáctihodinová, po jejím skončení mě odvezou domů, a když je potřeba, ještě ten den fotky zpracovávám.

Fotíte „jenom“ filmy nebo i něco jiného?

Fotím hlavně filmy. Pak také reklamy či nějaká reklamní focení. Ale snažím se profilovat hlavně u filmu.

Mám dva šatníky - na normální život a na natáčení.

S kým se vám zatím spolupracovalo nejlépe a proč?

Každá spolupráce je jiná a každá mi přinese něco nového. Ještě jsem (naštěstí) nebyla na filmu, kde by bylo nepříjemné pracovní prostředí.

Na mém prvním filmu to bylo dost náročné. Byla jsem na place poprvé a všude jsem překážela. Každý hned věděl, kdo jsem. Neměla jsem jasno v tom, kdo co dělá, kdy je jeho čas a kdy je vhodný čas pro mě a mou práci. Byli na mě hodní, ale zároveň velmi přísní. Prostě si mě museli vychovat :). Nejlepší škola, kterou jsem mohla dostat.

Vymýšlíte předem, jak celý film budete fotit nebo fotíte to, co vás zrovna napadne?

To rozhodně nevím. Až při natáčení zjistím, jak to vidí sám režisér a co s kameramanem vytvoří. Podle toho si tvořím já svůj záměr. Ale rozhodně to není tak, že bych si něco vymyslela předem při čtení scénáře. Musím pracovat s tím, co je mi dáno a hlavně co uvidím až na place, to protože nedostanu svůj prostor, abych si předem vymyslela jak focení pojmu. Nesmí kvůli mně stát dalších třicet lidí nebo kamera či osvětlovací technika.

Fotím tedy akci. Fotím to, co se mi líbí a kde vidím výsledné sdělení.

Někdy se stane, že je scéna náročná a je lepší, když nejsem na place. V takové případě mi scénu po jejím natočení herci přehrají a já ji nafotím. Mám tedy pouze jeden pokus a musím přesně vědět, co chci nafotit.

Při natáčení a focení musíte potkávat mnoho zajímavých lidí, máte čas se s nimi nějak sblížit – poznat je blíž?

Ano, prostor k tomu je. Nejvíce však, když se točí mimo Prahu. Pak všichni po natáčení nespěchají rychle domů a je mnohem větší prostor pro utužení vztahů. A často se potkáváme na dalších natáčeních.

Ale i během natáčení je prostor pro povídání si s ostatními a možnost poznat, jestli máme společná témata. I kratší časový úsek podporuje otevřenost.

Také se mi pak stává, při shlédnutí filmu v kině, že si přehrávám, kde kdo přesně stál, co je na pozadí dané scény nebo jaká byla atmosféra.

Celý film vlastně vidíte dřív, než je hotový – shoduje se ve výsledku vaše představa o celém dění?

Já vůbec celý film předem nevidím. Pokud tedy celou dobu nestojím přímo u režisérského monitoru. Vidím pouze to, co se odehrává přede mnou. Vidím scénu, dialogy a interakci herců. Soustředím se na svoji práci. Můj náhled na film je vytvářen skrz fotku a vnímáním toho, co se odehrává přede mnou během přípravy, když pozoruji. Takže na výslednou podobu filmu se moc těším, když pak vidím film na plátně, vidím vlastně úplně jiné dílo. Také se mi pak stává, že si přehrávám, kde kdo přesně stál, co je na pozadí dané scény nebo jaká byla atmosféra.

Zajímavosti mé práce:

Rozmanitost a protipóly - při natáčení jsme většinou venku a doma pak už sedím jen u počítatče a zpracovávám fotky.  Dostanu se na místa, kam bych se běžně nedostala. Natáčení často simuluje zážitky.

Viděla jsem nespočet západů a východů slunce.

Jednou trval natáčecí den 22hodin. Bylo to neskutečně dlouhých 22 hodin v zimě,  také během noci, u řeky, v mínus 20 stupních.

Mám dva šatníky - na normální život a na natáčení. Miluju veselé barvy. Na natáčení však je nutné nebýt vidět v kameře v rámci odrazů a tůdíž je základ tmavé oblečení. Pak také outdoorové. Teplé boty, podvlíkačky apod. V zimě nebo během noček je potřeba mít hodně vrstev, neboť se většinou čeká a tiše stojí, či dělají velmi tiché pomalé kroky během záběru.

Vždy mě překvapí jak dokáže být 50 dospělích lidí potichu.

Směna může začít kdykoli. Záleží na denní době ve scénáři, závazcích herců nebo otevírací době míst, kde natáčíme. Může se začít o půlnoci. Oběd je pak v šešt ráno:)

Děkuju moc za rozhovor Julie a přeju ti, aby jsi měla stále tolik štěstí a zážitků, jako do teď :-).

Pokud jste zvědaví na více fotografií z Juliiny práce, pak určitě zavítejte na její stránky: www.julvrab.com